Tam za tou hranou určitě končí svět, napadne vás, když stojíte na palubě lodi a slunce se už už dotýká hladiny moře, aby skončilo svou celodenní pouť. Teď zmizí za hranu obzoru a svět pomalu přikryje černá tma. Ale kdepak, sotva se dotkne hladiny a opět míří vzhůru. Jako by se mu nechtělo do ledového, kry pokrytého temna. Den ještě neskončil, a už začíná nový. Vítejte na Špicberkách!
Když se rozhodnete cestovat po odlehlých místech naší planety, je třeba adaptovat se na pravidla divočiny. Špicberky jsou jedním z mála míst, kde přírodní procesy dosud nebyly nenávratně narušeny člověkem. O tom svědčí třeba jedno ze základních pravidel pobytu na ostrovech: „Neopouštějte své obydlí beze zbraně a bez znalosti jejího použití!“ Pokud se pohybujete terénem, musíte počítat s tím, že jste tu jen hostem. Tohle je země ledních medvědů a rychle se měnícího počasí. Přes zdánlivou pustotu je tato brána Arktidy domovem pro několik druhů savců a množství ptáků. Můžete se těšit na setkání s divokými soby, polárními liškami nebo obrovskými mroži. Pro každého, kdo se do oblasti Špicberků vypraví, si severská divočina určitě připraví některé ze svých krás. Pokud jste tedy naolejovali vaši kulovnici, zkontrolovali zásoby včetně dostatku ryb pro psy, kopněte do přimrzlých saní, protože dobrodružství čeká tam někde venku.
Jen nezapomeňte, že jste v království největší suchozemské šelmy. Lední medvěd je totiž jediný predátor, který nemá problém s lidským masem. Spíše naopak. Pokud na vaši stopu narazí lev, tygr či levhart, pravděpodobně se vám vyhne. Pouze lidožraví jedinci, kteří se nejčastěji rekrutují z řad nemocných či raněných zvířat, si vás vyberou za kořist. Lední medvědi to mají jinak. Pokud narazí na člověka a jsou hladoví, zařadí si vás automaticky na svůj jídelníček. V Arktidě jsou tak omezené zdroje potravy, že není čas si vybírat. Berete každou příležitost k lovu! Až budete sedět při svitu petrolejové lampy ve staré opuštěné lovecké chatě, vidličkou nabírat poslední zbytky z dávno prošlé konzervy a vaše psí smečka spustí štěkot, je tady... Sedm set kilo hladové šelmy se opře mohutnými tlapami o chatrné dveře vaší chatky. Zrezivělé panty povolí a dveře s praskotem letí na promrzlou podlahu. Dovnitř vžene vítr vířící sníh. Obrovské plece mohutného zvířete se snaží protlačit vzniklým otvorem. Roztřesenou rukou saháte po zbrani... NEBO... vystoupíte na letišti v Oslu a zástupci společnosti Quark vás privátním letem dopraví do nejsevernějšího města na světě – Longyerbyenu (přiznám se, že dodnes si na tom názvu lámu jazyk).
Tady se už jen nalodíte na některou z expedičních lodí této společnosti a zcela pevnou rukou uchopíte welcome drink, protože váš nezapomenutelný životní zážitek právě začíná! Pokud si budete vybírat, které ze špičkových polárních lodí společnosti Quark Expeditions svěříte své pohodlí a bezpečí, nebude to volba jednoduchá. Aniž bych vás chtěl nějak ovlivnit, tak třeba Ocean Adventurer před několika lety prošel mnohomilionovou renovací, na které se podílel talentovaný tým námořních architektů, inženýrů, interiérových designérů a specialistů na polární expedice. Je tak schopen svých sto dvacet osm cestujících dopravit v naprostém luxusu do nejvzdálenějších koutů světa. Ocean Adventurer je mezi hosty již dlouho jednou z nejoblíbenějších lodí. Cestovatelé do arktických i antarktických končin oceňují kouzlo toho plavidla, jeho velký venkovní prostor na palubě, spoustu útulných míst a v neposlední řadě i venkovní jacuzzi. Společnost je tak samozřejmě náležitě hrdá na vylepšení oblíbeného polárního plavidla, které následně vyhrálo Travel Weekly Magellan Award v kategorii menších lodí (500 cestujících nebo méně). A pokud vás nepřesvědčí exkluzivní restaurace, fitness či privátní Clipper Club, kde můžete povečeřet v malé skupině s přáteli, třeba vás svou silou přitáhnou na palubu tohoto zaoceánského krasavce dva zcela nové motory Rolls-Royce.
Lední medvěd, kterým jsem vás trochu strašil v úvodu, vás ale neopustí. Nejspíš se nebude snažit prolomit dveře do vaší stylově zařízené kajuty, aby ukojil svůj arktický hlad, protože ho šéfkuchař, připravující své zaručené speciality, nepustil do lodní kuchyně. Jeho jméno ale uslyšíte na vaší expedici nejčastěji. „Polar bear, polar bear, polar bear!“ Jako by se to jméno vsáklo do dřevěného obložení baru, koberců na chodbách či křesel v lodní knihovně. Všichni ho totiž touží spatřit. Žádná z expedičních lodí plujících kolem Špicberk nesmí tuto šelmu cíleně vyhledávat. Je to dokonce podloženo norským zákonem na ochranu přírody. Přesto máte slušnou šanci tohoto obra ledových pustin spatřit. Jejich nejčastější kořistí jsou tuleni. Ze zabitého zvířete obvykle zkonzumují pouze kůži, tuk a vnitřnosti. V pouti za potravou dokážou denně urazit desítky kilometrů po souši i ve vodě. Protože v oblasti, kde žijí, nemají na souši přirozené nepřátele, může je od kořisti odehnat pouze silnější medvěd. Ačkoli patří mezi největší suchozemské šelmy světa, v moři na ně občas zaútočí mroži. Jejich největším nepřítelem jsou však kosatky. Kradení potravy jsem byl sám svědkem na jedné z arktických expedic. Pozoroval jsem z gumového člunu medvědici s mládětem, která se několikrát pokusila přiblížit k druhé samici s uloveným tuleněm. Pokaždé však nakonec dala přednost ústupu před silnějším zvířetem, aby se vyhnula zranění nebo napadení medvíděte. Podle chování obou samic došlo patrně ke krádeži kořisti, kterou původně ulovila matka s mládětem.
Několik hodin jsem sledoval marné pokusy vrátit se ke zbytkům tuleně. Vítězná medvědice si lehla jen pár metrů od místa, kde dokončila uloupenou hostinu, a o zbytky masa se nakonec postarali rackové. Jedinečný okamžik z arktické divočiny ukončilo volání z kapitánského můstku. Všechny zodiaky (gumové čluny používané k vyloďování a pozorování zvířecích obyvatel Arktidy) se kvůli měnícímu se počasí musely vrátit na loď. Zvedající se vítr totiž přihnal po moři ledové kry, v kterých mohl člun uváznout. Marně jsem se snažil průvodce přesvědčit, abychom zůstali ještě chvíli. Bezpečí pasažérů je vždy na prvním místě. Výjezdy na těchto člunech, velmi často kombinované s přistáním, zpestřují program celé expedice a umožní vám přivézt si z cesty nezapomenutelné zážitky. Přiblížit se třeba k hnízdišti alkounů tlustozobých na neklidném moři není jednoduché. Tisíce ptáků hnízdí na strmých skalních útesech, odkud vyráží za lovem ryb pro svá mláďata. Ve chvíli, kdy malý alkoun dosáhne určitého věku a velikosti, je pro rodiče téměř nemožné ho uživit. Mládě, které dosud neumí létat, čeká skok z útesů do ledových vln oceánu. Je to taková ptačí zkouška dospělosti. Po úspěšném seskoku se o mládě stará samec. Musí se ještě naučit létat a potápět až do hloubky osmdesáti metrů. Arktida není jen pustinou, ráda vás bude překvapovat svou rozmanitostí a nádherou. Nemusíte mít strach ani o odpovídající vybavení. Společnost Quark vás vybaví expediční polární bundou (kterou si na konci expedice budete moci odvézt domů) i nepromokavými botami. A kdyby vám přece jen něco chybělo, je na palubě k dispozici Polar Boutique, kde se dovybavíte nebo koupíte dárky svým blízkým. Až si budete po svém prvním vylodění objednávat večeři à la carte, rozhodně nezapomeňte na šampaňské. Bublinky v těchto zeměpisných šířkách chutnají prostě neodolatelně jinak. Na jedné z mých arktických expedic, když jsme v gumových člunech pátrali kolem pobřeží po nějakých známkách života, náhle průvodce objevil v hledáčku dalekohledu osamělého mrože. Namířil příď člunu směrem k odpočívajícímu zvířeti a pomalu se přibližoval. Na kratší vzdálenost jsme rozpoznali, že mrož není sám. Byla to matka s mládětem. Nedovolily nám se přiblížit a zmizely v moři. Viděli jsme jen dvě pomalu se vzdalující hlavy. Pak se stalo něco neočekávaného. Obě zvířata změnila směr a namířila si to přímo k nám. Mládě chvíli postrkované matkou, chvíli se vezoucí na jejích zádech se od ní oddělilo a plavalo přímo k našemu člunu. Snažil jsem fotografovat plavoucí mládě v úrovni hladiny, ale najednou bylo tak blízko, že jsem ho nebyl schopen snímat dlouhým objektivem. Rychle jsem sáhl to batohu pro druhý fotoaparát se širokoúhlým objektivem. V té chvíli se mládě dotýkalo člunu a zvědavě pozorovalo posádku. „Nejsi nějak moc blízko, kamaráde?“ napadlo mě, když se metr od člunu vynořila téměř tunová máma. Mládě si to ale zřejmě nemyslelo. Začalo se sprchovat pod pramínkem teplé vody vytékajícím ze závěsného motoru. Malý mrož se rozhodl, že tímto představení nekončí a že potěší i ostatní posádky z dalších člunů. Samice se ho několikrát pokoušela odtlačit jiným směrem, ale mláděti se ta hra zalíbila. Chvílemi to vypadalo, že se pokusí vylézt do některého ze člunů. Bylo úžasné sledovat rozesmáté a rozzářené tváře lidí ve člunech. A to nejen nás, arktických nováčků, ale i ostřílených průvodců, kteří za sebou mají mnoho roků strávených v těchto končinách. Zvláštní na té chvíli nebyla ani tak zvědavost mláděte, jako neuvěřitelně klidné chování matky, která tolerovala naši blízkost. O podobném chování samice nikdo neslyšel. Mít velkého divokého tvora tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku, abyste ho mohli pohladit, je malý zázrak.
Když překročíte osmdesátku, je to vždy důvod k oslavě. Ať je to požehnaný věk, nebo rovnoběžka. Pokud panuje příznivé počasí a lodi se podaří doplout až k tomuto bájnému milníku všech polárních expedic, bude jistě příležitost k velké party na horní palubě pod arktickým sluncem, které v tuto dobu nikdy nezapadá. Najděte si okamžik jen pro sebe. Odtrhněte se od davu a někde stranou si ten okamžik uložte hluboko uvnitř sebe. Bude to jen vaše Arktida! A když se zhluboka nadechnete toho mrazivého opojného vzduchu, třeba se ve zlatém světle půlnočního slunce objeví na obzoru velrybí ploutve.